Vzpomenete si, kdy vás v poslední době někdo naštval? Co konkrétně vás na jeho chování rozzlobilo? Následující článek vám pomůže pochopit, co vám váš vztek vlastně chce říct a jakým způsobem ho využít a posunout se o krok dál. Máte-li zájem, pojdťe dál…

Ráda bych se s vámi podělila o úplně čerstvé dojmy z ukončeného výcviku. Teď v květnu jsem ukončila dvouletý sebezkušenostní výcvik Terapie zážitkem. Není zvláštní, že si tohoto „papíru“ vážím víc, než svých vysokoškolských diplomů? Jsem opravdu šťastná za možnost takového způsobu vzdělávání. Smutné na tom je, že studium vysokých škol má do praxe podobného typu mnohdy velmi daleko.

Jednou za čas je dobré na chvíli se zastavit a srovnat si myšlenky, říct si, jestli jsem spokojený s tím, kam se můj život ubírá a jak ho žiju. Někdy je ale sakra těžké nejen najít tu chvilku času a být sám se sebou, ale i vést ten rozhovor. Proto jsme se rozhodli, že zasdílíme takový malý nástroj, který vás tímto zahloubáním může provést.

Neptám se na film, ale na knihu. Neboť, jak to bývá, kniha má úplně jiné kvality než film. Pokud vás teď napadají myšlenky typu: „Harry Potter je přeci kniha pro děti.“ Ráda bych vás vyvedla z omylu. Podívejme se na tohoto mladého čaroděje trochu jiným pohledem…

Po šesti letech beru opět do ruky knihu Umělcova cesta od Julie Cameronové. Tenkrát to bylo období, kdy se mi v několika životních oblastech nedařilo. Vzpomínám si, jak mě tato kniha motivovala v tom nejlepším slova smyslu. Dnes je situace jiná a mně se (naštěstí) daří. I přesto stojí za to se do čtení pustit znovu. Na začátku bych ale asi hlavně měla vyjasnit, že tato publikace není jen pro ty, kteří se uměním zabývají profesně či amatérsky. Kniha je určena všem. Když tvrdím všem, tak myslím opravdu každého od manažerů až po ženy na mateřské dovolené. Jak autorka v úvodu knihy pojednává: „…jde o lidi, kteří se zajímají o umění vést tvůrčí život.“

Letošní léto jsem strávila necelý měsíc v zahraničí. V kontextu pracovních stáží, Erasmu a jiných dlouhodobých pobytů v cizích zemích je to zanedbatelný čas. Ale stačil mi k tomu, abych si uvědomila, proč to vlastně dělám. Proč vycházím ze své komfortní zóny, překračuji administrativní překážky, přerušuji v Praze rozdělané projekty a jezdím někam jinam, kde budu zase jednou sama za sebe.

V rámci našich toulek po inovativním vzdělávání jsme se s Jirkou Brédou zastavili ve škole Da Vinci v Dolních Břežanech. Mise HERo se sice primárně orientuje na firemní týmy, ale inspirace u dětí je skvělý a svěží zážitek. (…)

Peter Gray definuje 5 základních aspektů hry:1) Hru si sami vybíráme a sami ji také řídíme. Máme vždy svobodu skončit. Se hrou navíc musí souhlasit všichni zúčastnění. Všichni musí mít pocit, že to je právě to, co teď chtějí dělat. Účast na hře nás tedy učí vycházet s ostatními a najít konsenzus.

Hra je jedním ze základních nástrojů, se kterými v HERu pracujeme. Proč tomu tak je, může vysvětlit i tento článek. Peter Gray, ze kterého ve svém textu vycházím, v knize Svoboda učení zodpovídá důležité otázky. Například proč si tak rádi hrajeme a k čemu je to dobré.

Z posledních článků působí koncept svobodného učení zcela idylicky. Podle Graye jsou děti vyrůstající v podobném prostředí celoživotně schopné se samy vzdělávat, kdykoli potřebují. Učení nevnímají jako nutnost, ale jako hru. Často ani nevědí, že se učí. Umí si sami vyhledat informace, říci si o radu. Kromě toho z nich vyrůstají údajně sebevědomí lidé, kteří vědí, co chtějí a umí se podle toho zařídit. Nevěří bezhlavě každému názoru, umí kriticky přemýšlet, asertivně argumentovat.

V Sudbury Valley má každý žák bez ohledu na věk stejný hlas, jako všichni dospělí (učitelé stejně jako údržbáři, kuchaři, uklízečky…). Škola nezasahuje do aktivit studentů. Nikdo nikomu neříká, kdy se má naučit číst nebo počítat. Studenti se mohou celý den věnovat, čemukoliv chtějí. Mají k dispozici prostor, vybavení i čas. Učení je pouze vedlejším účinkem svobodného hraní a prozkoumávání.

Jak jsme zmínili v minulém článku, hra je podle Petera Graye zcela klíčový nástroj pro bezstarostné učení. Děti se od malička vzdělávají motoricky, jazykově, vědecky i sociálně a morálně. Především sledováním okolí a napodobováním vzorů. Aniž by jim kdokoli cokoli vnucoval, natož je trestal nebo pozitivně motivoval. Vše se odehrává zcela přirozeně v rámci hry.

Učíme se celý život. Teoreticky se vzděláváme úplně od počátku až do konce života. Proto se občas hodí, připomenout si chvíle, kdy to všechno začalo. Kam sahají kořeny našeho vzdělání? Jak nás to ovlivnilo? A co s tím má společného hra? V nové sérii článků inspirovaných knihou Svoboda učení se zaměříme na způsoby učení. Jakým směrem se má naše vzdělávání ubírat? A jak vybrat tu nejlepší formu pro naše děti?

Kniha Co je nového v managementu od Stanislava Háši je skvělou predikcí budoucnosti v oblasti vedení organizací. Nestaví na planých ideálech, naopak. Z vysvětlení historického kontextu a akcentace hodnot v dobách minulých plynule komentuje současnost a vyvíjí konzistentní předpověď do příštích let.

Od samotného začátku byla pro mě kniha jako magnet. Bude to asi tím, že jsem se narodil ve vzdušném znamení, mou „svobodnou“ povahou a taky možná tím, že jsem vždy o něčem podobném snil. Pracovat jinak, a navíc ve svobodné firmě. Pokud to máte podobně jako já, nebo hledáte smysluplný a pravdivý příběh na čtení u vody, nebo snad hledáte návod, jak něco podobného vybudovat, mohu knihu jen a jen doporučit. (…)

Tento týden i já přináším pár myšlenek ze zajímavé knihy – tentokráte jde o knihu od Garyho Hamela, která se snaží rozkrýt tajemství pilířů, na kterých stojí otázka úspěchu či neúspěchu každé organizace. Gary Hamel je dle Wall Street Journal považován za nejvlivnějšího myslitele v oblasti byznysu dneška. Dle knihy nejvíce záleží na následujících pěti oblastech:

Jak si hrají děti a jak dospělí? V současnosti se setkávám s přístupy obou generací. Myslím, že se z nich můžeme mnoho naučit. Rozhodla jsem se s vámi proto podělit o své postřehy. (…)