Každý den jsme svědky různých situací. Často se nás ani přímo netýkají. Přesto čelíme vlastnímu rozhodnutí, zda zasáhnout. Zda udělat krok do nekomfortní zóny a vyjádřit souhlas či nesouhlas, nabídnout pomoc, komunikovat s cizinci, objevovat neznámé atd. V hlavě se nám zpravidla odehrává, zda se situace obejde bez našeho zásahu, jaká pro a jaká proti náš čin přináší, zda by to měl udělat někdo jiný… Všechny tyto a mnoho dalších myšlenek jsou již psychology popsány. Já se ale dnes chci soustředit na svou vlastní nedávnou příhodu.
Příběh začíná zcela obyčejně: jela jsem metrem. Na stanici X nastoupila dívka, od pohledu zhruba patnáctiletá. Se sluchátky na uších si sedla na volné místo. Po ní do vagónu přistoupil také starší vousatý muž, podle oblečení pravděpodobně bez domova nebo sociálně slabší. Vagón byl plný lidí, převážně mužů i žen středního věku. Téměř všechna místa k sezení byla obsazená, ale v uličce až na pár výjimek nikdo nestál.
Příchozí muž si stoupl k tyči těsně vedle dívčina sedadla, a i když bylo v metru zjevně plno místa, celým tělem se nad dívku naklonil a přitiskl se co nejblíže k ní. Sedící dívka se posunula ke zdi, ale nevyndala si sluchátka ani jinak nereagovala.
Situaci jsem viděla z boku. Stejně jako ostatní ve vagónu (kteří dvojici bedlivě pozorovali) jsem si všimla, že dívce je mužovo chování pravděpodobně nepříjemné. Po chvilce jsem se zvedla, přistoupila k muži a oslovila ho. Řekla jsem mu slušně a klidně, že je jeho chování dívce nepříjemné a že by jí měl nechat více osobního prostoru – vždyť metro je prázdné. Muž nereagoval. Důrazněji jsem větu několikrát zopakovala a muži dokonce zaklepala na ruku. Stále se ani nehnul a dělal, že mě nevnímá.
Když nikdo nereagoval ani po dalších dvou stanicích, oslovila jsem nejblíže sedícího cestujícího, zda mi může pomoci. Že mě stojící pán ignoruje a že už potřebuji vystoupit a nemohu situaci dále řešit. Cestující mi odpověděl, že ano, ale že tedy neví, co s tím má dělat. Nikdo jiný se stále nepohnul. Ostatní lidé jen zírali a mračili se, nijak má slova nepodpořili.
Na stanici jsem tedy vystoupila a když jsem se při odchodu ohlédla, zachumlaný stojící muž mi přes sklo ukázal prostředníček a metro se rozjelo. Po cestě jsem ještě zavolala na policii a muže popsala pro případ, že by ho hlídka někde viděla.
Když jsem se snažila přimět stojícího muže, aby dívce nechal více prostoru, souběžně mé počínání pozorovali všichni ostatní lidé ve vagónu. Žena a muž sedící naproti, několik mužů (odhadem padesátiletých) usazených přes uličku, další cestující na ostatních místech. Nikdo z nich se nezvedl, nahlas nic neřekl, všichni jen seděli a koukali na nás. I dívka sama dělala, že se jí to netýká. Vždy jsem si myslela, že rozptyl odpovědnosti funguje jen do chvíle, kdy se někdo ozve. Že když jeden najde odvahu zasáhnout, připojí se k němu další. Zjevně to tak ale být nemusí.
Proto mi přijde důležité o tom mluvit. Přimět nás, abychom věnovali pozornost tomu, co se děje kolem nás a nebáli se vyjádřit, pomoct, zasáhnout. Jednou můžeme být v té samé situaci, jen na opačné straně, my.
Nejnovější komentáře