NETWORKING A INOVACE – KDE NA TO BERU ČAS A JAK ŽIJU (ROZHOVOR S JANEM MAŠKEM)

Naše rozhovory zaměřujeme především do oblasti vzdělávání, ale dnes máme hosta, který jde ještě o krok dál. Jan spojuje dohromady různé světy, pomáhá mezi nimi budovat cesty a vyváří prostředí, v němž se daří inovacím. Povídali jsme si o nových projektech, práci s časem, rodině i vzdělávání.

Honzo, ty jsi dnes jedním z těch tahounů v networkingových akcích současnosti. Máme tady ověřený model Brain&Breakfast, Red Buttom už také funguje delší dobu a nedávno jste rozjeli ZOOM… Jak to všechno začalo?

Začalo to už kdysi v 3M, kdy jsem měl 100 % času dedikovaného na to, abych potkával a poznával chytré a zajímavé lidi, kteří dělají dobré a zajímavé věci, a dostával je do firmy. Tím jsme chtěli otevírat lidem ve firmě hlavy a inspirovat je, aby dělali svoji práci lépe, inovativněji a radostněji. Tuhle možnost naprostá většina lidí nemá.
Nepovažuji se za nějak extra nadaného, ale tuhle příležitost jsem dostal. Učit se a dívat se pod ruce těm nejlepším mělo na mě obrovský vliv a formovalo a formuje mě to i dále. Díky tomu a zapojení takových lidí jsou projekty rychlejší, výsledky lepší, a navíc máme i kopec srandy kolem. Mým cílem je dopřát tohle i ostatním, a to ve velkém měřítku. A tak na začátku vznikl projekt Brain&Breakfast. Pak jsem začal posílat newsletter, ze kterého se vyvinul Shortcut a ZOOM. Myslím, že když něco děláš 5 let v kuse, věnuješ tomu spoustu času, máš kolem sebe super lidi, neočekáváš žádný vděk a jenom myslíš na to, že to, co děláš, je podle tebe správná věc, efekt se dostaví.

Zní to snadno. Ale přesto spousty nadějných projektů skončí hned v prvním roce vzniku. Kde je podle tebe důvod?

Spousta lidí nemá buď tu vytrvalost, nebo nemá ten luxus, aby mohli dělat něco takového jako hobby. Já ale věřím tomu, že z toho hobby se pak stane to, co tě živí. Lidé si často příliš hlídají záda a nepustí se do toho naplno, a pak v tom logicky nemohou být nejlepší. Potom je druhá skupina lidí, kteří si zabezpečili tu svoji pyramidu potřeb, vydělali peníze, a pak hledají něco, co jim bude dávat smysl, bavit je. To je asi nejlepší varianta. Setkal jsem se ale i s třetí skupinou. Jsou to blázni, kteří do toho skočí po hlavě a prostě věří, že se to povede. Potkal jsem takové hlavně mezi mladými lidmi a taky startupy. Ti mají ale většinou nevýhodu v tom, že jim chybí síť lidí. Chybí jim mentoři, kteří jim pomáhají udržet se na správné cestě.
Když se mě někdo zeptá, jak to dělám, že mám kolem sebe takovou síť, tak já vážně nevím, jak to že jsou ti lidé po letech se mnou v kontaktu. Nemám kolem sebe spálené mosty a vždy se snažím být pro ostatní přidanou hodnotou. Budování vztahů je podle mě naprosto klíčová věc jak v životě, tak v práci. Snažím se proto si kontakty nechránit pro sebe, ale nabídnout je tak, aby vzniklo co nejvíce synergií.
Pak je tu ještě další věc, abych mohl dobře propojovat, musím pochopit člověka, který sedí naproti mně. Už přede mnou seděly stovky lidí se skvělými nápady a já jsem se za ty roky, a i díky kurzu koučování od QEDu, zdokonalil v naslouchání. Taky mám asi dobrou paměť, a díky tomu mi to prostě vyskakuje jako ve vyhledávači. Na základě toho pak mohu velmi cíleně propojovat a ve velké většině to bývá obě strany přínos.

Máš teď nějaký nový nápad, který tě baví?

Jsou hned dva. Propojování a sdílení super myšlenek a know how je dobrá věc. Ale já si teď lámu hlavu s těma mladýma a jak to rozjet na školách. Bavíme se o tom s lidmi, kteří se v tom hodně orientují – Učitel Naživo, EDUin, EDULAB, Můžeš Podnikat apod. a napadlo nás streamovat Brain&Breeakfast také do škol. Projekt jsme odstartovali na začátku roku s tím, že teď máme registrovaných kolem 50 škol. Moc tomu projektu věřím a zároveň mě to neuvěřitelně naplňuje. Potkávám se tam s chytrými a zajímavými lidmi napříč obory a jejich příběhy sdílíme dál.
Vtipné je, že když jsme B&B zakládali, tak naším cílem nebylo mít úspěšný business produkt, který se bude šířit do různých prostředí. To se prostě tak nějak stalo. Zase se musím vrátit k tomu, že když něco prostě děláš, děláš to dlouho, poctivě a dobře, jsi obklopený schopnými lidmi, kteří mají zase svoje sítě a třeba i jinou expertízu, než máš ty, a přiloží ruku k dílu, tak ono se to nemůže nepovést. Naopak se stane to, že se věci posunou skokem a řádově někam úplně jinam.

A ta druhá věc – můj sen bylo vždycky udělat super konferenci. A tak jsme dělali 2 roky po sobě konferenci pod křídly Red Button, a i před tím jsem už taky zkoušel udělat nějaké akce. Dobrých konferencí je ale dost, a navíc mě baví je nabízet skrze Shortcut lidem dál. Napadlo nás tedy udělat takovou nekonferenci, setkání, kde se potkají lidé, kteří mají odžito, a právě na těch dobrých konferencích přednáší. Bude to v červnu a sejde se tam padesát špičkových lidí, kteří si na to vyčlenili celé 2 dny, aby sdíleli a strávili společně hluboký a kvalitní čas. Cílem je pomoct si, učit se od sebe, propojit se. Je tam téměř volná agenda, tzn. že lidi budou určovat co a kdy se tam bude dít. A z toho mám já teď obrovskou radost, ale je to i velká zodpovědnost. Rád bych, aby se to ujalo a stala se z toho tradice, protože věřím, že stačí vytvořit kvalitní prostředí a pozvat do něj super lidi, vše ostatní se už udělá samo.

Na všechny tyhle projekty potřebuješ určitě spoustu času. Co tvůj time management?

Řád osvobozuje. Jsem asi hodně disciplinovaný člověk. Bohužel někdy vidím, že to lidé v sobě úplně nemají. A když je potřeba něco prostě odmakat, tak tam trochu selhávají. Já každé ráno vstávám v 5 hodin nebo i dříve a chodím plavat. Když se vrátím, pracuji a do 9 hodin, kdy se celý svět teprve probouzí, mám čas na hlubokou práci a získám ohromný náskok a mám odškrtnuto, což mě nakopne dál do toho dne. Ve chvíli, kdy se rozdrnčí telefony, už nic koncepčního neudělám. Důležité pro mě je, abych se v daný moment mohl na tu věc, kterou právě dělám, zcela soustředit. Když někde přednáším, tak často udělám to, že řeknu lidem, jestli tu nechcete být, tak běžte pryč. Já jsem dnes mohl dělat spoustu jiných věcí, ale rozhodl jsem se, že budu tady s vámi. V tuhle chvíli nevím o ničem lepším, co bych chtěl právě teď dělat. A pokud vy to máte jinak, tak běžte pryč, protože stejně byste se tady tomu nevěnovali a mysleli na to, co je pro vás v tu chvíli důležitější.

K tomuhle tématu se váže ještě jedna věc – schůzky. Všiml jsem si, že schůzka je o x tříd lepší, když se na ni všichni zúčastnění připraví a jsou tam s plnou pozorností. V našich týmech nechci nikomu říkat, co a jak má dělat. Držím se toho, že když to člověk dělá sám, jde prostě příkladem. Když pak hodnotíme, jak schůzka proběhla, každý si sáhne do svého svědomí, jestli tomu dal 100% a jestli byl přínosem pro ostatní. Párkrát jsme se dostali i do situace, že se pak někdo omlouvá, a to je fakt vtipné. Řeknu pak něco jako, hele, v pohodě, to je tvoje věc a tvoje zodpovědnost. Možná jsi měl spoustu důležitějších věcí, co jsi musel dělat, nebo taky ne. Vidím v tom každopádně určitý respekt vůči sobě navzájem a vůči našemu času, kterým disponujeme – to je pro mě time management.

Plný diář, drnčící telefony, pořádný fofr – jak dobíjíš baterky?

Já mám nabitý program, protože jeho součástí je i odpočinek. Čas dělím mezi ženu, kluky, svoje projekty a čas jen pro mě. A když něco z toho nemám, tak jsem v nerovnováze a není to v pořádku. Například když jedu na dovolenou. Moje žena už to ví, že si po pár dnech prostě musím dát pár telekonferencí s lidmi z Red Buttonu. Já to potřebuji jako vyvážení pro svůj život a chybělo by mi to, ale to platí i naopak ve vztahu k rodině. Takže mně dobíjí baterky to, když mám v rovnováze čas, který chci věnovat věcem, které jsou pro mě důležité.
Další z věcí, které mě motivují a dodávají mi energii, je dokončování tvarů. Takové pomyslné odškrtávání toho, co jsem zvládl, dotáhl, naučil se. A ještě jedna věc, kterou jsem už zmiňoval, pokud něco dělám, tak se tomu chci stoprocentně věnovat, protože jinak bych to dělat nemusel. Když jsem se svými syny a místo abych si hrál, myslím na práci, je to ztracený čas. Nedělám pořádně ani jedno a to je škoda.
Z toho všeho mi vychází, že čas je nejhodnotnější komodita, a já se snažím vytvářet zkratky pro lidi, aby mohli dělat to, v čem jsou nejlepší, a na to ostatní, co pro to potřebují, snadno našli jiné nejlepší zase z těch dalších oborů. A jsme zase u toho, co dělám a co miluju.

Pojďme teď ke vzdělávání. Kam se podle tebe vyvíjí současné trendy

Vzdělávání je moje srdcovka. Kdysi jsme na Festivalu České inovace pořádali workshop s Ondřejem Šteflem a dostali jsme úkol napsat na papír věci, které potřebujeme pro svoji práci. A pak přišla druhá otázka – Co z toho ses naučil ve škole? To byl pro mě první obrovský aha moment. Druhým impulzem bylo, když se nám narodil Kuba. Začal jsem se cíleně potkávat s lidmi, kteří fungují ve vzdělávání, a přemýšlel jsem o tom, jak důležité je, nastavit vzdělávání tak, aby to bylo opravdu jako celoživotní proces. Vidím to čím dál naléhavěji právě ve firmách. Když se tam lidé nechtějí učit novým věcem, je to v této době podle mě zcela likvidační. A začíná to právě už v nejútlejším věku.
Rodiče by měli dětem vštípit hlavně to, že se jednou budou vzdělávat samy. Škola by je měla naučit, jak se učit, aby se pak mohli vrhnout už tím směrem, který je zajímá, a rozvíjet se dál. A těch možností a přístupů je dnes tolik – ovládám-li rychločtení, tak si čtu stohy knih. Nebaví mě číst, pustím si audio knihu při běhání. Dnes je díky internetu a speciálně třeba MOOC k dispozici opravdu vše…zkrátka je třeba si najít svůj systém učení.

V současné době se musíme neustále učit nové věci, jak to ale udělat, aby nás to pořád bavilo? Někdy je to pěkná otrava a také energeticky obrovsky náročné. Takže dokážu pochopit i lidi, kteří dosáhli už nějakého věhlasu, a dál se nerozvíjejí. Oni to budou mít ale zatraceně těžké. A za lidmi jsou firmy, kde je tím pádem ten samý problém.
Snažím se skrz snídaně, knihu měsíce a další projekty otevírat lidem úplně nové obzory. Jsi strojař? No tak to by tě mělo zajímat umění nebo třeba kardiochirurgie. Rád bych šel ale ještě o kus dál. Bylo by skvělé, kdybych nemusel načítat stohy knih, než se do tématu dostanu. Rád bych nabídl konkrétní jména, s kým se spojit, konkrétní tituly, kam se podívat, koho se zeptat, co si přečíst, abych dostal to nejlepší. A to je zase ta zkratka. Stejně funguje Red Button.
Nikdo neumí všechno, klíčem je znát lidi, kteří jsou skvělí v tom, co právě potřebuji, mají podobné hodnoty a s takovými spolupracovat. V Red Button je pro mě super dívat se lidem pod ruce, když dělají na všech těch projektech, které pod značkou realizujeme nebo realizují oni sami. Já osobně se tak naučím nejvíce. Říkáme tomu show-how.
Red Button vznikl proto, abychom spolu vytvářeli fungující projekty, jakési firmy. Vidím to tak, že když my se budeme postupně zlepšovat a budeme zlepšovat naše firmy a firmy kolem nás, tak ty firmy přestanou řešit přežití. Posunou se na Maslowově pyramidě výše a začnou se soustředit na vzdělávání lidí a prospěch pro své okolí. Podle mě tu nejsou majitelé firem nebo manažeři proto, aby si koupili Ferrari, oni mají zodpovědnost za lidi, za rodiny, za komunitu, vlastně za všechno, co se kolem nás děje. Jsem přesvědčen o tom, že skrze prosperující firmy jsme schopni budovat lepší společnost.
Moje vize je, že ředitel fabriky, namísto aby dal lidem stravenky, vezme 4 učitele z okolí podniku a pošle je do Učitele na živo na kurz, který pomůže jeho rozvoji, a skrze to i dětem z okolí. A takového majitele by měli ocenit jeho spolupracovníci, protože vytváří budoucnost pro jejich děti. Vede to k sounáležitosti s lidmi kolem nás, s krajem, přírodou, vytváří to hrdost na to, co dělám. V jedné společnosti, s kterou spolupracujeme, to dělají tak, že když vysílají snídani B&B, tak na ni pozvou lidi z okolí toho podniku, své dodavatele, veřejnost…. Je potřeba myslet nejen na Já Já Já, ale na My.

Na jakou akci bys pozval lidi?

Já teď žiju tou naší nekonferencí, protože mi přijde, že to bude fakt pecka. Ale je tu i spousta super dalších akcí: Culture Rocs, Inovační jednohubky, teď jsme rozjeli s Nadací Tomáše Bati Akademii…těch věcí je celá řada. Jde o to, aby si na to člověk našel čas. A když už si ho najde, třeba na 2 akce v měsíci, tak aby pořád nechodil jen na akce ze svého oboru. Hrozí pak to, čemu Ján Košturiak říká „intelektuální incest“. Lidé z jednoho oboru se scházejí a chválí se navzájem, ale nikam se neposouvají. To přeci nedává smysl. Je potřeba podívat se sem tam i do jiného oboru, rozšířit si obzory. Jít někam, kde jsem ještě nebyl, a užít si to tam. Jít tam s pokorou, respektem a plný očekávání, co se tam dozvím a naučím. Klíčem je „T“ – hluboká expertíza v něčem, co mi jde, ale zároveň široký rozhled, abych chápal souvislosti.