Rozhovory s odborníky

Vzdělávání a osobní rozvoj v Zambii aneb Jsme jedna tlupa! (Eva Skřebská)

U nás v HERo týmu potkáte lidi, s kterými jsme v denním kontaktu, ale patří sem i fanoušci, kamarádi a občasní pomocníci, s kterými se moc rádi vidíme, ale kteří jsou vytíženi více někde jinde než u nás. Podobně je to s Evou Skřebskou, která s námi občas vyrazí na akci, ale poslání našla teď v práci pro organizaci Člověk v tísni. Stále působí v oblasti personalistiky a vzdělávání, a tak jsem ji poprosila, aby s námi zasdílela své dojmy z cesty na školení zpětné vazby pro africký tým. Zaposlouchejte se do zvuků horkem rozpálené divočiny a až půjdete příště na školení, vzpomeňte si na vyprávění ze Zambie.

Eva Skřebská

Jsem cestovatelka, snílek, dobrodruh, HR personalistka či smícholog :). Prošla jsem si korporací i malou mezinárodní firmou.

Věnovala jsem se náboru a částečně školení, hlavně LinkedInu a workshopu Hledej ve svém nitru. Nyní pracuji v Člověku v tísni na pozici HR officerka/ generalistka. Jsem fanda do vzdělávání a Mise Hero je pro mě inspirace již asi dva roky. Je mi ctí nahlížet pod Heráckou gamefikační pokličku a poznávat jak může fungovat svobodná firma. Baví mě města a mosty, poezie, lidi a kultury.

Do Zambie jsem byla vyslána Člověkem v tísni, kde pracuji přibližně rok na pozici personalistky. Byla to moje první cesta na misi tohoto rázu. V minulosti jsem již hodně cestovala, ale kouzla Afrického kontinentu mi byla doposud neodkryta. Hned jak jsem usedla na letišti v Ruzyni, začal se dostavovat ten známý pocit, teplo uprostřed hrudi a mírné chvění. Proto miluju všechny ty cesty a návštěvy jiných kultur. Jako by se moje mysl přepnula do jiného módu, na letišti vypnu autopilota a sleduji, jak více začínám vnímat co se děje kolem. Gate se otevírá, takže radostně poskakuji vpřed, dýchám…

„Cesta do práce – nebyla dopravní zácpa, jela jsem jen 2 dny“

Let byl dlouhý a krásný. Miluji být tam nahoře a pozorovat svět jako obrázek, v jehož žilách koluje voda, vítr v plicích a vlasy v lesích a loukách. Nadhled, obloha, rovnováha. Všechny problémy jsou v tu ránu pryč. Přestupuji v Kataru, městě Doha a další přestup mě čekal v Johannesburgu. Při příletu na pasové kontrole seděla překrásná energická korpulentní dáma, která si mezi udělováním přestupních razítek hlasitě zpívala a sem tam ji doplňoval hlas kolegyňky u druhého okénka. Nuž jiná kultura, Afrika mě bude bavit, řekla jsem si :).

Při příletu do Lusaky, hlavního města Zambie, jsem žádný kulturní šok nezažila. Z cest už jsem na leccos zvyklá, v tomto mi byla asi největší učitelkou Indie, oproti které je Lusaka poměrně klidná a příjemná zastávka. Zambie se mi okamžitě dostala pod kůži, sluníčko, barevné oblečení místních, pouliční cvrkot.

Druhý den po příletu do hlavního města jsem se společně s šéfkou mise Člověka v tísni Martinou vydala na asi 10 hodinovou cestu autobusem do městečka Mongu na západě země, kde máme kancelář. Na to jsem se obzvláště těšila. Cestou jsme totiž projížděli národním parkem, takže mezi sdílením si informací o misi, probíhajících projektech a lidech, občas náhle z poza křovin vykoukl chobot slona, ocas opice nebo pruhy divoké antilopy. Kolem se prostíraly zelené pláně, naprostá rovina. Něco jako u nás u Kolína 🙂 tedy až na ty baobaby a prostá obydlí ze slámy. Vždycky mě fascinuje, že skromnost obydlí se nerovná zamračeným obličejům, spíše naopak. Cestou jsem obdržela nejeden úsměv od místních a cesta ubíhala rychle.

Městečka v Zambii vypadají trochu jinak. Zdejší domy mi přišly jako salony na divokém západě. Jsou pestrobarevné a na rozdíl od chatrčí vesničanů jsou postavené z cihel a betonu. Ve městě je také úplně jiný život. V Mongu naleznete velký supermarket, bary nebo třeba západně vzhlížející Fast food Hungry lion, který je (lepší!) obdobou KFC. To jsem tedy opravdu nečekala. Místní krásky nosí paruky, aby měly dlouhé rovné vlasy místo těch kudrnatých. V tomto směru jsme si všude podobné, vždy chceme to, co nemáme :).

„Vy u nás budete školit? To je skvělé! Moc se těšíme!“

V pondělí ráno jsme vyrazili do práce. Měla jsem tu čest seznámit se s místním týmem, který tvoří převážně zambijští kolegové a kolegyně. Prošli jsme společně HR audit mise, ale ta zajímavější část byl určitě rozvoj kapacit kolegů. Při mé práci na personálním oddělení mám na starosti celou Afriku a nyní i Asii, což je více než 10 zemí, takže na individuální přístup není tolik prostoru. Mít možnost věnovat se „pouze“ jednomu týmu byl naprostý dar. První co mě zaujalo, byla zasedací místnost se střechou ze slámy, naprostá paráda. Hlavní budova pak byla klasická evropská s několika kancelářemi, tiskárnami, kuchyňkou. I pracovní den se podobal tomu v kanceláři na pražských Vinohradech. E-maily, tabulky, plány, skypy, schůzky, strategické porady …

Náš místní tým je maličký, takže jsem mohla zorganizovat schůzky se všemi členy týmu. Cílem bylo zjistit, jak se jim pracuje, jaké jsou jejich potřeby, těžkosti i radosti. Nevím, zda jste to čekali, ale i v neziskovém sektoru se řeší KPI, Smartové cíle, e-learning, motivace, evaluace, performance review. V něčem je to hodné podobné práci v korporaci, jen ty cíle a vyšší smysly naší práce jsou trošku jinde. Co bylo také trošku jiné, byl přístup kolegů uvnitř týmu. Jejich zapojování a aktivita při workshopech mě mile překvapila. Zažila jsem i školení, kde seniorní kolegové seděli se zkříženýma rukama a koukali na mě ve stylu „tak mě to teda nauč, holčičko“. Tady jsem naopak zažila otevřenost, ochotu na sobě pracovat a proaktivitu. Při tématech zpětné vazby o sobě kolegové hodně prozradili a šli do toho naplno. Pražská centrála s týmem vzdělávání je vzdálená několik tisíc kilometrů, možná i proto jsem se setkala s oceněním školení a pozitivním přístupem.

„Outdoor Trainig“

Druhý týden jsme jeli s kolegyňkou jménem Namukolo do fieldu. Tak se v humanitárním sektoru říká tomu, když opustíte kancelář a jdete přímo pracovat s těmi, co to nejvíce potřebují a pro které se vlastně tohle všechno děje. V Zambii máme několik krásných projektů zaměřených na vzdělávání, opravu škol, udržitelný rozvoj, životní prostředí, výživu či podporu zemědělství. Tento výjezd začal workshopem s místní komunitou, kam jsme se museli dostat jeepem. Jeli jsme po vyschlé písečné cestě, kde jsme byli jediné auto široko daleko. Místní děti běhaly a s úsměvem pokřikovaly „mukua mukua“, což v Lozi jazyce znamená běloch :). Cestou jsme nabírali účastníky, kteří průběžně naskakovali do jeepu. Workshop probíhal pod velkým stromem, kde se flip chart pověsil mezi kůl a strom tak, že jím vítr lehce pohupoval. Školení bylo zaměřeno na správnou hygienu a výživu maminek. Zástupci z místních komunit se stávají jakýmisi ambasadory a to, co se na workshopu naučili, pak předávají ve svých vesnicích a dále. Ve všech projektech Člověka v tísni zde jde hlavně o udržitelný rozvoj.

„Po práci vyrazím do společnosti“

Následující odpoledne jsem měla tu čest pobýt a přespat u místních z kmene Mabuto. Byli to velmi pohostinní a mírní lidé. Ukázali mi chod vesnice i inovace, jako nový kurník, pěstování nových druhů zeleniny nebo řádné mytí rukou. Ujali se mě dva místní vesničané a celý den se mi věnovali. Snažila jsem se jen tiše naslouchat a dozvědět se co nejvíce o jejich stylu života a kultuře. Bylo velmi osvěžující být mezi nimi, sledovat jak se i přes nelehké podmínky radují z života a maličkostí. Zároveň jsem si uvědomila, na co jsme my Evropané asi už trochu zapomněli – myslet jako celek. Nebyla tam elektřina, takže večer trávili všichni spolu u ohně, říkali si příběhy či zpívali písně. Starší předávali moudra mladším a děti sdílely říkanky a hádanky. Také po mě chtěli jeden příběh, tak jsem jim řekla ten o Karkulce. Děti kulily oči, jak měla ta babička velké oči 🙂 . Krásná zkušenost.

Ze Zambie si odnáším poznatky o práci s místním týmem, pár technických věcí, ještě větší důvěru v to, že naše projekty mají smysl, ale hlavně reflexi toho, že se mám stále hodně co učit. Právě třeba o komunitním smýšlení a o tom, že jsme všichni jedna tlupa. Na to se snažím myslet hlavně ráno v přeplněné tramvaji 😉