Z posledních článků působí koncept svobodného učení zcela idylicky. Podle Graye jsou děti vyrůstající v podobném prostředí celoživotně schopné se samy vzdělávat, kdykoli potřebují. Učení nevnímají jako nutnost, ale jako hru. Často ani nevědí, že se učí. Umí si sami vyhledat informace, říci si o radu. Kromě toho z nich vyrůstají údajně sebevědomí lidé, kteří vědí, co chtějí a umí se podle toho zařídit. Nevěří bezhlavě každému názoru, umí kriticky přemýšlet, asertivně argumentovat.
Podle některých odborníků jsou právě výše zmíněné kompetence tím, co je ve stále se zrychlujícím světě třeba. Nejsou to prý vědomosti v klasickém slova smyslu, ale schopnost se zorientovat, adaptovat se na změny, porozumět technice.
Ale je to opravdu tak? Pokud jsme takoví úplně všichni, nač potřebujeme tradiční školský systém a naši hierarchickou výchovu?
Myslím, že za otázkami na množství vědomostí, rozšiřování obzorů, úspěšnost absolventů a kvalitu učitelů na alternativních versus tradičních školách se vyskytuje prostor plný dalších a principiálně hlubších úvah. Měli bychom si uvědomit, jaké vlastnosti a znalosti by naše děti měly mít, které kompetence jsou důležité pro život. Otázkou zůstává, zda jsme podobných definic schopní. Víme vůbec co úspěšný život je? Z mého pohledu odpovědi nejsou vůbec jednoduché a zdají se být individuální. Dokážu si představit, že někdo odpoví: „Úspěšný život je dobré zaměstnání, finanční zajištění, stabilní rodinná situace.“. Stejně tak ale někdo jiný může říct jen: „Být šťastný.“ – škála je obrovská.
Dalším důležitým momentem je pro mne míra intervence dospělých do vývoje dětí. Mají rodiče kontrolovat a řídit vzdělání (potažmo život) svých dětí? Pokud děti dostanou plnou svobodu a zodpovědnost, umí vést samy sebe lépe, než by je vedl dobrý pedagog? Lze namítat, že za určitých okolností při samostudiu bez vedení může dojít k zúžení obzorů hned v počátku, k útlé orientaci na jeden předmět. Potom je třeba se zamyslet, zda se tomu dá předejít. Nebo alternativně: zda je vůbec nutné mít všeobecný rozhled a jaká rizika vyplývají z jeho absence.
Pokud si na výše zmíněné otázky odpovíme, lze uvažovat nad tím, jak která škola splňuje naše potřeby. Je možné, že alternativní školy jsou schopné děti vzdělávat dostatečně kvalitně a navíc bez tlaku a stresu, který v tradičních školách často vzniká. Jestliže se domníváme, že tomu tak je a že tradiční systém se stal demotivačním a neefektivním, bylo by vhodné ho upravit. Lze polemizovat, zda ho měnit v mezích dnešní formy (např. lepším vyškolením učitelů, zmenšením tříd, úpravou osnov) nebo úplnou změnou systému. Ať tak, či tak, vyžaduje to komunikaci a hodně práce. Rozhodně je jednodušší si říci, že naše vzdělávání je prověřené a nejefektivnější v současné podobě. Což by, dle mého názoru, byla škoda.
A nakonec: O čem se z knihy Petera Graye můžeme poučit a jak tyto informace využít?
Budu moc ráda za vaše názory a komentáře. Ráda si je přečtu zde pod příspěvkem nebo na soukromém emailu: monika.charouskova@misehero.cz. Děkuji moc a těším se na inspirativní diskuzi! 
Nejnovější komentáře