Rozvoj a vzdělání
Svoboda učení podle Petera Greye – část 4
Listopad 10, 2017 - Rozvoj a vzdělání
Z posledních článků působí koncept svobodného učení zcela idylicky. Podle Graye jsou děti vyrůstající v podobném prostředí celoživotně schopné se samy vzdělávat, kdykoli potřebují. Učení nevnímají jako nutnost, ale jako hru. Často ani nevědí, že se učí. Umí si sami vyhledat informace, říci si o radu. Kromě toho z nich vyrůstají údajně sebevědomí lidé, kteří vědí, co chtějí a umí se podle toho zařídit. Nevěří bezhlavě každému názoru, umí kriticky přemýšlet, asertivně argumentovat.
 | Podle některých odborníků jsou právě výše zmíněné kompetence tím, co je ve stále se zrychlujícím světě třeba. Nejsou to prý vědomosti v klasickém slova smyslu, ale schopnost se zorientovat, adaptovat se na změny, porozumět technice. Ale je to opravdu tak? Pokud jsme takoví úplně všichni, nač potřebujeme tradiční školský systém a naši hierarchickou výchovu? Myslím, že za otázkami na množství vědomostí, rozšiřování obzorů, úspěšnost absolventů a kvalitu učitelů na alternativních versus tradičních školách se vyskytuje prostor plný dalších a principiálně hlubších úvah. Měli bychom si uvědomit, jaké vlastnosti a znalosti by naše děti měly mít, které kompetence jsou důležité pro život. Otázkou zůstává, zda jsme podobných definic |
schopní. Víme vůbec co úspěšný život je? Z mého pohledu odpovědi nejsou vůbec jednoduché a zdají se být individuální. Dokážu si představit, že někdo odpoví: „Úspěšný život je dobré zaměstnání, finanční zajištění, stabilní rodinná situace.“. Stejně tak ale někdo jiný může říct jen: „Být šťastný.“ – škála je obrovská.
Dalším důležitým momentem je pro mne míra intervence dospělých do vývoje dětí. Mají rodiče kontrolovat a řídit vzdělání (potažmo život) svých dětí? Pokud děti dostanou plnou svobodu a zodpovědnost, umí vést samy sebe lépe, než by je vedl dobrý pedagog? Lze namítat, že za určitých okolností při samostudiu bez vedení může dojít k zúžení obzorů hned v počátku, k útlé orientaci na jeden předmět. Potom je třeba se zamyslet, zda se tomu dá předejít. Nebo alternativně: zda je vůbec nutné mít všeobecný rozhled a jaká rizika vyplývají z jeho absence.
Pokud si na výše zmíněné otázky odpovíme, lze uvažovat nad tím, jak která škola splňuje naše potřeby. Je možné, že alternativní školy jsou schopné děti vzdělávat dostatečně kvalitně a navíc bez tlaku a stresu, který v tradičních školách často vzniká. Jestliže se domníváme, že tomu tak je a že tradiční systém se stal demotivačním a neefektivním, bylo by vhodné ho upravit. Lze polemizovat, zda ho měnit v mezích dnešní formy (např. lepším vyškolením učitelů, zmenšením tříd, úpravou osnov) nebo úplnou změnou systému. Ať tak, či tak, vyžaduje to komunikaci a hodně práce. Rozhodně je jednodušší si říci, že naše vzdělávání je prověřené a nejefektivnější v současné podobě. Což by, dle mého názoru, byla škoda.
A nakonec: O čem se z knihy Petera Graye můžeme poučit a jak tyto informace využít?
Budu moc ráda za vaše názory a komentáře. Ráda si je přečtu zde pod příspěvkem nebo na soukromém emailu: monika.charouskova@misehero.cz. Děkuji moc a těším se na inspirativní diskuzi! 😉
