Letošní léto jsem strávila necelý měsíc v zahraničí. V kontextu pracovních stáží, Erasmu a jiných dlouhodobých pobytů v cizích zemích je to zanedbatelný čas. Ale stačil mi k tomu, abych si uvědomila, proč to vlastně dělám. Proč vycházím ze své komfortní zóny, překračuji administrativní překážky, přerušuji v Praze rozdělané projekty a jezdím někam jinam, kde budu zase jednou sama za sebe.
Můj zahraniční výlet spočíval částečně v cestování a částečně v pracovním pobytu. Byla jsem v Rakousku, Švýcarsku, Lichtenštejnsku a Německu. Detaily ale nejsou podstatné. Cílem článku není předat zkušenosti z cestování do blízkých/dalekých zemí, ale spíše z cest do nás samých. Jsem přesvědčená, že by na mě měl stejný efekt týdenní pobyt o samotě třeba v Jizerkách. Zkrátka někde, kde nemám žádné vazby na další lidi ani pravidelný program.
Důvod, proč tak ráda jezdím na výlety, je tento: Na cestách jsem klidná a na nic moc nemyslím, i když toho dělám, a především vidím, hodně. Mám možnost, dokonce spíš nutnost, se dívat hodně kolem sebe. Soustředit se na sebe. Cesty o samotě působí jako poutač k přítomnému okamžiku. Jako mindfulness cvičení.
Smysl pro mě tedy není v nalezení nějaké závratné nové myšlenky. To jsem ani neočekávala. Celá cesta je pro mě jen připomínka toho, co mám ráda a na čem mi záleží. Na co se doma v týdenním shonu jednoduše zapomene. (A také je osvobozující přestat myslet na všechny „co by, kdyby“ scénáře a jen tak procházet dny obklopena přítomností.)
Klíčem do života je pro mě tentokrát umět tuhle zkušenost vozit s sebou, ve své hlavě. Dokázat vyrovnaně žít i doma, běžně. I přes množství neodbytných povinností, starostí, pravidelnosti a vlastních nedokonalostí. Umět si odpočinout, dělat, co mě baví a neutíkat od přítomnosti do nereálných představ.
Pro hlubší efekt doporučuji vypnout Facebook, nevyhledávat free WiFi, neobjednat si do telefonu data a přežívat jenom díky novému lidskému kontaktu. Je to milé, sebevědomé a povznášející. Děkuji.
Nejnovější komentáře