HERo, Rozvoj a vzdělání, Tým mise HERo

Když přinesu míč, půjdete si se mnou házet?

Jak si hrají děti a jak dospělí? V současnosti se setkávám s přístupy obou generací. Myslím, že se z nich můžeme mnoho naučit. Rozhodla jsem se s vámi proto podělit o své postřehy.

 

1: V místnosti jsou do půlkruhu uspořádané lavičky a maličké židličky. Děti se ve dvojicích hemží před sedátky, pošťuchují se a obsazují volná místa. Před nimi stojí kuchyňka, plyšové potraviny, já a prázdné křeslo. Až se děti posadí, budeme společně vyhlížet skřítka.

 

2: Na zemi v baru leží raněná dívka v bezvědomí. Její kamarádka jí hystericky nadává s nožem v ruce. Obě pořezané, krvácí. Všichni několik vteřin tupě zíráme, než se nám podaří zorientovat. Vrhám se k dívce v bezvědomí. V rychlosti vymýšlím, jak figurantce zaškrtit ránu. 

 

Spojují mě obě situace. Ani nevím, která z nich je vlastně větší adrenalin. Jestli dvě třídy zvědavých čtyřletých dětí nebo účast na školení Mise HERo. Ve školkách pracuji na zdravotně sociálních programech. V Misi HERo na gamifikovaných školeních pro firmy. Nikdy nevím, jaké překvapení mě čeká. Každý den je jiný. Ať už u tabule stojí plyšový skřítek nebo lektor Jiří Bréda, pokaždé totiž tvoří příběh účastníci.  

 

Zažila jsem obě polohy. Maličkou židličku pod sebou na interaktivním divadýlku ve školce i lektorskou pozici s prezentací za zády. Ani jednoho jsem se zatím nenabažila. Právě naopak. S každým dalším školením mám touhu zažít to napětí znovu. Sledovat, jak jsme plní očekávání, jak zapomínáme na své pozice v práci i v životě a necháváme se pohltit příběhem.  


Fascinuje mě to odhodlání malých i velkých se zlepšovat, ta touha dojít k cíli. Jak děti navrhují, čím bychom mohli skřítka nakrmit. Jak vymýšlí své „proč“. Pozoruji manažery velkých firem zachraňující bytosti z hořícího domu na stole. V krizových situacích se nejlépe poznávají. Líbí se mi, že můžeme na chvíli zapomenout, kým jsme, a vidět se z jiné perspektivy. 


Nemusí proto každý den opravdu hořet, abychom se stali hasiči. Jde o to, umět si hrát. Hra totiž neznamená se flákat. Můžeme být úplně stejně efektivní v práci i ve škole, aniž bychom se nudili. Když pozoruji děti při hře, rozvzpomínám se, jaké to bylo. Zkouším to znovu sama se sebou. Věřím, že v práci mohu být ráda. A že když přinesu míč, půjdete si se mnou házet.