Rozhovory s odborníky

Holakracie aneb Děláme to jinak

Musím se vám přiznat, že jsem od dětství měla problém s autoritami a různými omezeními obecně. Dost možná to má co do činění s mou vodnářskou povahou. I kdyby to tak však bylo, tak co s tím? Jak s tím fungovat v životě? Když víte, že zdaleka ne každý dospělý je pro vás dostatečná autorita na to, abyste ho uposlechl.

Ano, někdy člověk prostě musí sklopit uši a na nějaký čas je schopný snést i to, co se mu nelíbí. Ale co pak?

Od doby, kdy pracuji, tak na téma autority narážím často i v pracovní oblasti. Někdo by to nazval velkým egem, někdo tvrdohlavostí někdo ale naopak snahou čeřit dlouho stojaté vody. Každá pravda má více úhlů pohledu. Každá mince má vždy dvě strany.


V tom velkém světě práce jsem svůj „handicap“ řešit už musela. Někdy mě to nutilo z práce odejít dřív, než jsem původně chtěla. Ale i to k životu patří. Asi i proto jsem si zvolila život živnostnice. Nestálost, která mi však zaručuje mnohem větší svobodu a volnost je pro mě větší hodnota než jistota s omezením.

Proč vám ale o sobě tolik píšu? Neboť tohle vše souvisí i s tím, že jsem teď v Misi HERo. Přitáhla jsem si do života zcela novou zkušenost v podobě podobně smýšlejících lidí, se kterými se učíme fungovat holakraticky. Donedávna jsem netušila, co ten pojem znamená, a teď se ho snažím rovnou žít. Nebojte, tento článek není o poučkách či definicích. Je o chápání a zkoušení pojmu holakracie z mého subjektivního pohledu.

V Misi HERo máme Jirku Brédu, vizionáře, který přišel s myšlenkou založit organizaci – společenství lidí, kteří budou společně růst. K tomu patří samoorganizace a samořízení, což není disciplína úplně pro každého, a i nám dává někdy zabrat.

My jsme teď tady a učíme se růst i uvnitř organizace. Nikdo nám „nešéfuje“, ani Jirka. Ten pouze reprezentuje společné poslání a vizi, kterou společně naplňujeme.

Učíme se jeden od druhého. Nabízíme své schopnosti a dovednosti a vzájemně si pomáháme probouzet skrytý potenciál, který v každém je. Ve vedení organizace se střídáme v podobě „duchovního vůdce měsíce“, který má na starost organizaci a obsah dvou porad za sebou. Co přesně vymyslí a zrealizuje, je na něm. To, aby nový duchovní vůdce měsíce věděl, co má dělat, je úkolem předešlého vůdce. Pochodeň si totiž předáváme. Není možné, aby někomu vyhasla, neboť nikdo na to není sám. Vždy je zde možnost vzít si na pomoc kohokoli dalšího. Tady nejde o to, kdo něco udělá líp či rychleji. Jsme tu přece všichni společně. Všichni stojíme na stejné zemi a máme společnou vizi.


Proces učení se holakratického řízení je velmi dynamický. Nikdo neví, zda to děláme správně. My se však snažíme poučovat z chyb a hledat cesty. Držte nám palce. O tom, jak se nám to daří, vám jistě zase někdy napíšu.