Rozvoj a vzdělání

Dojmy z výcviku

Ráda bych se s vámi podělila o úplně čerstvé dojmy z ukončeného výcviku. Teď v květnu jsem ukončila dvouletý sebezkušenostní výcvik Terapie zážitkem. Není zvláštní, že si tohoto „papíru“ vážím víc, než svých vysokoškolských diplomů? Jsem opravdu šťastná za možnost takového způsobu vzdělávání. Smutné na tom je, že studium vysokých škol má do praxe podobného typu mnohdy velmi daleko.

Naučíte se být sami se sebou

Proč jsem tedy z výcviku tak nadšená? Samozřejmě mi nejde o certifikát samotný jako o to, co jsem za ty dva roky prožila, překonala a naučila se. O výcviku jsem uvažovala několik let. Dříve jsem neměla pocit, že je nějaký konkrétní výcvik pro mě to pravé. Až teď. V Terapii zážitkem se skloubila zážitková pedagogika s terapií zážitkem. Což pro mě znamenalo, že jsem prohlubovala znalosti své lektorské praxe a zároveň rozšiřovala možnost působení o terapii. Kromě znalostí a dovedností v těchto oborech jsme pracovali na sobě. Což bylo nedílnou součástí celého výcviku. To, s čím jsme šli sami „na trh“ před sebou samými a před skupinou, bylo jen na nás. Sami jsme si volili hloubku, do jaké se chceme ponořit. Neumím a ani nechci oddělit teoretickou a praktickou část výcviku od sebe. Vlastně to ani nejde.

Mohla bych celý článek věnovat tomuto konkrétnímu výcviku, pět chválu na lektory (neboť jsou vážně úžasní), mohu se tetelit radostí jaký kus cesty jsem ušla… Možná někdy v budoucnu se těmto tématům budu věnovat. Teď jsem se ale chtěla zamyslet nad tím, proč vlastně by člověk pracující v pomáhajících profesích, měl do výcviku jít.

Zjistíte, co ve vás je a kdo jste

Lektořinu beru jako pomáhající profesi, neboť neustále děláme s lidmi, pracujeme s jednotlivci i s týmy. Chceme zlepšovat jejich komunikaci, vztahy, motivaci. Prostě se společně snažíme udělat změny, změny k lepšímu. Myslím si, že změn u druhých jsme schopni ve chvíli, kdy jsme ochotní měnit i sebe.

Když pracuji s druhými, vnímám je jako zrcadla. Reagují na má slova, gesta, činy. A já reaguji na ně. Čím vědoměji budu pracovat se sebou, tím vědoměji mohu pracovat s druhými. Být zodpovědná, autentická, být ve svém středu. Tímto způsobem jsem následně kompaktnější k práci s druhými. Tento proces nikdy nekončí. Práce na sobě by měla neustále pokračovat. Nejsem si totiž jistá, zda je možné říci, že máme nějaké téma plně zpracované. Má zkušenost mi ukazuje, že máme spíše další vrstvy, které čekají na odkrytí, až budeme připravení.

A to je právě ta výzva, se kterou nám může sebezkušenostní výcvik pomoci. Jsou tu průvodci – vedoucí a skupina, o které se můžeme v procesu sebepoznávání opřít. Je reálné vytvořit bezpečné prostředí na odhození vlastních masek. Je možné být s druhými plně sami sebou bez posuzování a hodnocení. Jít mnohem hlouběji, než si člověk na začátku cesty myslel. Dojít mnohem dál, než od sebe vůbec čekal. A pak to celé vzít a dát k dispozici druhým, neboť ví, že to celé nedělá jen pro sebe, ale právě proto, aby to dával dál.

Zkušenost se slovy popsat prostě nedá, musí se zažít. Každý se musí rozhodnout sám, zda chce do něčeho podobného jít, ale moc bych to doporučila. I když proces sebezkušenosti byl mnohdy více než těžký, osobně lituji jediného, že výcvik skončil. Ale i konce k životu patří 🙂

(Pro více informací k výcvikům jsem k dispozici: eliska.hajkova(at)misehero.cz)