Your address will show here +12 34 56 78

Gamifikaci jsme již v minulých letech představili z různých úhlů a etablovala se jako součást vzdělávacích i zážitkových kurzů pro firmy a školy. Nyní před námi stojí nová výzva – jak a v čem by gamifikace mohla pomoci při vzdělávání osob s nízkou kvalifikací? To je totiž téma projektu SkillUp Game, který společně s partnery realizujeme. Možností mě napadá několik. Read More

Continue Reading
0

Když se se svými kamarády bavím o tom, že v rámci své práce spolupracuji na výstavě, většinou se setkám s tázavými pohledy. Výstavy obvykle moc pracovních příležitostí pro kouče a lektory soft skills opravdu neskýtají. Nicméně Urbania je důkazem toho, že zážitkem se dá dělat nejen vzdělávání, jak ho děláme i my v Misi HERo, ale i vystavování, a že to lidi baví.

Read MoreContinue Reading
0

V době, kdy je nezaměstnanost někde kolem dvou procent si mnozí osvícení vedoucí kladou otázku, jak motivovat své lidi. Co můžete jako manažeři a šéfové dělat, aby vaši zaměstnanci byli v práci spokojení a motivovaní? V poslední době jsem na toto téma na školeních a při rozhovorech s manažery často narážela a ráda bych s vámi sdílela tři myšlenky, které mi přijdou v rámci tématu motivace důležité.

Read MoreContinue Reading
0

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč vás některý lektor zaujme a jiný ne? Nebo, že by vás lektorská práce zajímala a nevíte, co vše za tím stojí? Co vše je potřeba umět a dělat, abyste sklízeli úspěch? Pokusila jsem se dát dohromady deset bodů, které pokládám za základní pilíře této profese. Pořadí nevnímám za důležité, neboť se mnohdy jedná o body vzájemně se překrývající. Jdeme na to:

Read MoreContinue Reading
0

Ráda bych se s vámi podělila o úplně čerstvé dojmy z ukončeného výcviku. Teď v květnu jsem ukončila dvouletý sebezkušenostní výcvik Terapie zážitkem. Není zvláštní, že si tohoto „papíru“ vážím víc, než svých vysokoškolských diplomů? Jsem opravdu šťastná za možnost takového způsobu vzdělávání. Smutné na tom je, že studium vysokých škol má do praxe podobného typu mnohdy velmi daleko.

Read MoreContinue Reading
0

Jednou za čas je dobré na chvíli se zastavit a srovnat si myšlenky, říct si, jestli jsem spokojený s tím, kam se můj život ubírá a jak ho žiju. Někdy je ale sakra těžké nejen najít tu chvilku času a být sám se sebou, ale i vést ten rozhovor. Proto jsme se rozhodli, že zasdílíme takový malý nástroj, který vás tímto zahloubáním může provést.

Read MoreContinue Reading
0

Další článek ze série – Jak to chodí u nás v Mise HERo.

Již před časem jsem psala, že se vzájemně učíme holakratickému způsobu fungování firmy. Nemáme tedy jednoho šéfa, ve vedení se střídáme v podobě duchovního lídra měsíce. Každý lídr má pak možnost při poradách posunout fungování naší organizace dál. Nejde nám tady o nějaké vytahování nebo směrování ostatních, že tak, jak to děláme my, je správně. Chceme ale ukázat cestu, možnosti, problémy a řešení, protože to jsou cenné zkušenosti a třeba to právě někdo z vás také řeší a další pohled mu může přijít vhod.

Read MoreContinue Reading
0

Je obvyklé, že lidé, kteří spolu pracují v jedné firmě, se potkávají každý den. Mají své místo, své zvyky, svůj režim. Když děláme věci každý den stejně, mnohem rychleji padáme do určitých stereotypů. Abychom však něco mohli změnit, přicházet s nápady a získat nový pohled na věc, je potřeba vnést do stereotypu různé impulsy. I drobná změna může být zajímavá a obohatit váš den.

Read MoreContinue Reading
0

Musím se vám přiznat, že jsem od dětství měla problém s autoritami a různými omezeními obecně. Dost možná to má co do činění s mou vodnářskou povahou. I kdyby to tak však bylo, tak co s tím? Jak s tím fungovat v životě? Když víte, že zdaleka ne každý dospělý je pro vás dostatečná autorita na to, abyste ho uposlechl.

Ano, někdy člověk prostě musí sklopit uši a na nějaký čas je schopný snést i to, co se mu nelíbí. Ale co pak?

Read MoreContinue Reading
0

V dnešním povídání s odborníkem se dozvíte nejen něco o naší nové kolegyni Ivče, ale především o jedné z metod koučinku, která v ČR není moc známá, a jistě si zaslouží vaši pozornost. Ivona je opravdu tvůrčí duch a svého vyprávění se krásně zhostila sama, aniž by potřebovala povzbuzovat otázkami. Předávám vás tedy do jejích rukou a věřím, že si čtení užijete.

Read MoreContinue Reading
0

Po šesti letech beru opět do ruky knihu Umělcova cesta od Julie Cameronové. Tenkrát to bylo období, kdy se mi v několika životních oblastech nedařilo. Vzpomínám si, jak mě tato kniha motivovala v tom nejlepším slova smyslu. Dnes je situace jiná a mně se (naštěstí) daří. I přesto stojí za to se do čtení pustit znovu. Na začátku bych ale asi hlavně měla vyjasnit, že tato publikace není jen pro ty, kteří se uměním zabývají profesně či amatérsky. Kniha je určena všem. Když tvrdím všem, tak myslím opravdu každého od manažerů až po ženy na mateřské dovolené. Jak autorka v úvodu knihy pojednává: „…jde o lidi, kteří se zajímají o umění vést tvůrčí život.“

Read MoreContinue Reading
0

Poslední dva roky mám pocit, že stále kolem sebe slyším lidi říkat, že dělají, co je baví. Tahle věta se stala trendem, mottem akcí a akcelerátorů. V některých kruzích je téměř nemožné dnes říct něco jiného, protože byste vypadali neschopně, divně a mimo. Je to přeci tak snadné, dělat jen to, co mě baví. Je to sen, k jehož naplnění ale ne vždy stačí jen tuhle kouzelnou formuli používat. A tak jsem byla ráda, když na HR Days vystoupil Richard Fürich a věnoval se v příspěvku těm lidem, které jejich práce nebaví.

Read MoreContinue Reading
0

Letošní léto jsem strávila necelý měsíc v zahraničí. V kontextu pracovních stáží, Erasmu a jiných dlouhodobých pobytů v cizích zemích je to zanedbatelný čas. Ale stačil mi k tomu, abych si uvědomila, proč to vlastně dělám. Proč vycházím ze své komfortní zóny, překračuji administrativní překážky, přerušuji v Praze rozdělané projekty a jezdím někam jinam, kde budu zase jednou sama za sebe.

Read MoreContinue Reading
0

Z posledních článků působí koncept svobodného učení zcela idylicky. Podle Graye jsou děti vyrůstající v podobném prostředí celoživotně schopné se samy vzdělávat, kdykoli potřebují. Učení nevnímají jako nutnost, ale jako hru. Často ani nevědí, že se učí. Umí si sami vyhledat informace, říci si o radu. Kromě toho z nich vyrůstají údajně sebevědomí lidé, kteří vědí, co chtějí a umí se podle toho zařídit. Nevěří bezhlavě každému názoru, umí kriticky přemýšlet, asertivně argumentovat.

Read MoreContinue Reading
0

V Sudbury Valley má každý žák bez ohledu na věk stejný hlas, jako všichni dospělí (učitelé stejně jako údržbáři, kuchaři, uklízečky…). Škola nezasahuje do aktivit studentů. Nikdo nikomu neříká, kdy se má naučit číst nebo počítat. Studenti se mohou celý den věnovat, čemukoliv chtějí. Mají k dispozici prostor, vybavení i čas. Učení je pouze vedlejším účinkem svobodného hraní a prozkoumávání.

Read MoreContinue Reading
0

Jak jsme zmínili v minulém článku, hra je podle Petera Graye zcela klíčový nástroj pro bezstarostné učení. Děti se od malička vzdělávají motoricky, jazykově, vědecky i sociálně a morálně. Především sledováním okolí a napodobováním vzorů. Aniž by jim kdokoli cokoli vnucoval, natož je trestal nebo pozitivně motivoval. Vše se odehrává zcela přirozeně v rámci hry.

Read MoreContinue Reading
0

Učíme se celý život. Teoreticky se vzděláváme úplně od počátku až do konce života. Proto se občas hodí, připomenout si chvíle, kdy to všechno začalo. Kam sahají kořeny našeho vzdělání? Jak nás to ovlivnilo? A co s tím má společného hra? V nové sérii článků inspirovaných knihou Svoboda učení se zaměříme na způsoby učení. Jakým směrem se má naše vzdělávání ubírat? A jak vybrat tu nejlepší formu pro naše děti?

Read MoreContinue Reading
0

Každý občas potřebuje od někoho poradit, ať už proto, že se pouští do něčeho nového nebo proto, že se dostane do situace, s níž si neví rady, v práci nebo v osobním životě. Každý jsme ale nastaveni jinak, a tak si někdo pro rady chodí častěji a třeba i z jiného důvodu než někdo jiný. Také velmi zajímavé téma, ale o to dnes nejde. Spíš mě zajímá, podle čeho si vybíráte osobu, kterou o pomoc požádáte.

Read MoreContinue Reading
0

Nesmírně čtivý a místy až neuvěřitelný příběh přerodu výrobní, direktivně řízené firmy v jednu z nejsvobodnějších společností dneška, které ostatní právem přezdívají “nejneobvyklejší pracoviště světa”. Zaměstnanci si zde sami rozhodují o věcech, na které má většina organizací dneška stoh směrnic nebo jiných předpisů a aparát manažerů, kteří ten stoh administrují. Mnozí lidé říkají, že po přečtení Podivína (a následně třeba též i Sedmidenního víkendu) už na svět organizací, řízení firem a práce nedokáží podívat stejně jako dřív. Podivín je Read More

Continue Reading
0

Tento týden i já přináším pár myšlenek ze zajímavé knihy – tentokráte jde o knihu od Garyho Hamela, která se snaží rozkrýt tajemství pilířů, na kterých stojí otázka úspěchu či neúspěchu každé organizace. Gary Hamel je dle Wall Street Journal považován za nejvlivnějšího myslitele v oblasti byznysu dneška. Dle knihy nejvíce záleží na následujících pěti oblastech:

Read MoreContinue Reading
0

kniha-sedmidenni-vikendKdyž jsem uvažovala, kterou knížku dát do naší letní knihovničky jako první, volba padla na sedmidenní víkend, protože něco podobného jsme si spousta z nás užívala v týdnu s dvěma státními svátky. Odpočívali jsme, uklízeli, jeli na výlet a stáli v koloně na D1 nebo navštívili příbuzné a přátele. Duše se zkrátka radovala. Jaké by to asi bylo, kdyby to tak bylo pořád? Kniha Ricarda Semlera je o tom, jak se jeho firmě podařilo připravit podmínky pro to, aby každý, kdo chce, mohl pracovat tak, aby ho to bavilo, naplňovalo a zároveň neomezovalo v jeho zájmech, rodinném životě a přispívalo to k jeho celkové spokojenosti. Filozofie Semca totiž zjednodušeně praví, že když budou lidé ve firmě šťastní, bude se firmě lépe dařit.

Osobně chci říct, že jsem ke knížce přistupovala velmi obezřetně až skepticky, protože jsem ji začínala číst na začátku léta, kdy vrcholila sezóna a měla jsem obou prací, které mě jinak velmi baví, až po krk. Skutečnost, že si budu číst o tom, jak ještě víc pracovat, aby mě práce ještě víc bavila, mě naplňovala zděšením. O to příjemnější bylo překvapení, když mě Ricardo vtáhl do svého světa velmi čtivým a živým stylem vyprávění protkaného řadou příběhů. Provedl mě jejich firmou, svou zahradou, spletitou sítí vztahů a rozhodnutí, která v životě dělal nejen on, ale i lidé kolem Semca a poodhalil opět závoj vznášející se nad tajemnou svobodou v práci a jejím uplatněním v úspěšné firmě, která je jedničkou na trhu v mnoha oborech, kterým se věnuje.

Mnozí by si možná řekli, díky bohu, že pracuju ve firmě, kde mi řeknou, co si mám myslet. Jiný si řekne, jaké by to bylo, kdybych mohl dělat kdy chci a odkud chci, přizpůsobit si práci tomu, co mě baví a co potřebuju stihnout okolo atd. Ale svoboda není zadarmo, a proto se s ní sžije jen málokdo. I Ricardo Semler připouští, že ty stovky manažerů a ředitelů, co se k nim přijeli podívat na ten div divoucí, často rychle zase odjížděli pryč kroutíce hlavou, jak tahle opičárna asi dlouho vydrží.

Nechci vám vzít zážitek z toho, kdybyste se do knížky pustili sami, a proto jen malá ochutnávka:

Ricardo klade často dotěrné otázky a hledá na ně i odpovědi: Proč si za peníze nekoupíte úspěch, když skoro každý poměřuje úspěch penězi?
Proč namlouváme zaměstnancům, že jim věříme, když pak po jejich odchodu domů provádíme audit a hledáme na ně špínu?
Proč se jako národ dožadujeme demokracie a jsme ochotni jít za ni do války, ale zároveň jsme smířeni s tím, že si jako tým nemůžeme vybrat svého šéfa?

Dozvíte se třeba také, co říkal Henry Ford: „Vždycky, když chci pár rukou, dostanu s nimi i mozek. Proč?“ Prvnímu oddělení lidských zdrojů ve Fordu se říkalo sociologické a řídil ho bývalý boxer a policista.

Konkrétně o Semcu vám prozradí to, jak řeší nevyhraněné, ale zajímavé nováčky, nebo třeba jak zachrání dlouhodobé zaměstnance před vyhořením.

Z různých úhlů pohledu popisuje firemní kulturu, která je pro Semco klíčová. Je založená na důvěře a vztazích, prostředí, které je bezpečné, podporuje spolupráci a vede mimo jiné k tomu, že zaměstnanci odmítnou lepší finanční nabídku, aby zde mohli zůstat.

Na pondělní bleskovce (pravidelná porada) se Ricardo jednou zmínil svým ředitelům, že má obavu ze stále se zvětšujícího růstu firmy a nárůstu její prosperity. Donutil je přemýšlet nad tím, PROČ je důležité, aby firma takto strmě rostla. Při pátém neodbytném A PROČ došli k tomu, že … a to si přečtěte sami 🙂

0

Jak si hrají děti a jak dospělí? V současnosti se setkávám s přístupy obou generací. Myslím, že se z nich můžeme mnoho naučit. Rozhodla jsem se s vámi proto podělit o své postřehy.

 

1: V místnosti jsou do půlkruhu uspořádané lavičky a maličké židličky. Děti se ve dvojicích hemží před sedátky, pošťuchují se a obsazují volná místa. Před nimi stojí kuchyňka, plyšové potraviny, já a prázdné křeslo. Až se děti posadí, budeme společně vyhlížet skřítka.

 

2: Na zemi v baru leží raněná dívka v bezvědomí. Její kamarádka jí hystericky nadává s nožem v ruce. Obě pořezané, krvácí. Všichni několik vteřin tupě zíráme, než se nám podaří zorientovat. Vrhám se k dívce v bezvědomí. V rychlosti vymýšlím, jak figurantce zaškrtit ránu. 

 

Spojují mě obě situace. Ani nevím, která z nich je vlastně větší adrenalin. Jestli dvě třídy zvědavých čtyřletých dětí nebo účast na školení Mise HERo. Ve školkách pracuji na zdravotně sociálních programech. V Misi HERo na gamifikovaných školeních pro firmy. Nikdy nevím, jaké překvapení mě čeká. Každý den je jiný. Ať už u tabule stojí plyšový skřítek nebo lektor Jiří Bréda, pokaždé totiž tvoří příběh účastníci.  

 

Zažila jsem obě polohy. Maličkou židličku pod sebou na interaktivním divadýlku ve školce i lektorskou pozici s prezentací za zády. Ani jednoho jsem se zatím nenabažila. Právě naopak. S každým dalším školením mám touhu zažít to napětí znovu. Sledovat, jak jsme plní očekávání, jak zapomínáme na své pozice v práci i v životě a necháváme se pohltit příběhem.  


Fascinuje mě to odhodlání malých i velkých se zlepšovat, ta touha dojít k cíli. Jak děti navrhují, čím bychom mohli skřítka nakrmit. Jak vymýšlí své „proč“. Pozoruji manažery velkých firem zachraňující bytosti z hořícího domu na stole. V krizových situacích se nejlépe poznávají. Líbí se mi, že můžeme na chvíli zapomenout, kým jsme, a vidět se z jiné perspektivy. 


Nemusí proto každý den opravdu hořet, abychom se stali hasiči. Jde o to, umět si hrát. Hra totiž neznamená se flákat. Můžeme být úplně stejně efektivní v práci i ve škole, aniž bychom se nudili. Když pozoruji děti při hře, rozvzpomínám se, jaké to bylo. Zkouším to znovu sama se sebou. Věřím, že v práci mohu být ráda. A že když přinesu míč, půjdete si se mnou házet.

0