Tentokrát bych vám ráda ukázala nápad, který mi padl do oka úplně mimo oblast, které se většinou věnujeme. Mám pro vás totiž čokoládu a ne ledajakou. Jednak byla moc dobrá, o čemž svědčí prázdný obal na fotce, ale hlavně, měla krásnou přidanou hodnotu, o kterou se s vámi chci krátce podělit.

V 19. století, když se lidská civilizace pohnula o velký kus dopředu tím, že se hromadně začaly používat v průmyslu stroje nahrazující lidskou práci, řešili dělníci situaci tak, že stroje rozbíjeli. Jak budeme reagovat my, až se dozvíme, že naši práci pro příště bude dělat inteligentní humanoidní robot?

Kdo jsou ti nenahraditelní a čím jsou nám nebezpeční? V rámci zakázky jsme nedávno pro jednu firmu řešili kompetenční model. Připravit podklady, definovat pozice, provázat s dalším vzděláváním a jak ho následně co nejefektivněji komunikovat napříč týmy. Především při definování pracovních pozic a příslušných kompetencí jsem narazila v metodice na pokyn, že se jednotlivé pozice nesmí překrývat, aby bylo jednoduše jasné, co má kdo na starosti. No jistě, pochopitelné, ale při tom oddělování se nesmí zapomenout na propojování.

Vzpomněla jsem si na rozhovor z jedné menší české firmy, kde aplikují následující poučku: Pokud tu bude někdo nenahraditelný, tak s tím se rozloučíme jako s prvním. Často si tu myšlenku připomínám, ať řešíme spolupráci, komunikaci, kompetence nebo delegování. Není to jen otázka jednotlivce, ale celého vedení týmu.

Zastupitelnost řešíme i u nás v HERu, tady jdou výhody malého týmu stranou a někdy nám to pořádně zamotá hlavu a najít řešení je fuška. Jak funguje zastupitelnost u vás? Máte v týmu nějaké ty „nenahraditelné“?

Objevili jsme způsob, jak šetřit energii a práci a chceme se o něj s vámi podělit. Možná to pro vás nebude nic nového, ale zjistili jsme, že s tím má problém víc týmů. Jedná se o ukončování projektů, které se zadrhly a už se z jakéhokoli důvodu nedotáhnou do konce.

Je odvozeno od slova dobrodruh, což ve staročeštině znamenalo dobrý druh, tedy dobrý, statečný, odvážný druh. S úpadkem rytířstva se význam posunul a z dobrodruhů se stali spíše loupeživí rytíři. Teprve pod vlivem francouzského výrazu aventure se do významu slova dostalo ono dobrodružství, které známe dnes. Ve francouzštině se totiž slovo aventure používalo ve významu úděl, osud, nebezpečí.

V anglické tradici šel vývoj poněkud jinak, auenture (kolem roku 1230) znamenalo náhoda, štěstí. Významový posun asi o sto let později zdůrazňoval v této souvislosti především nebezpečí a risk a o dalších dvě stě let později neobvyklou, vzrušující událost.

Latinské adventura, které stojí u základu všech těchto výrazů, znamenalo přitom pouhé přihodit se.

Tváří tvář nesporným skutečnostem o obchodování se zážitky a o nedostatku času, který si na ně lidé jsou ochotní / schopní vyhradit, čelím tomu, že i v Misi HERo najdete vedle pojmů rozvoj a vzdělávání také onen inkriminovaný zážitek.

Ano. Pracujeme se zážitkem jako hybnou silou při učení a osvojování si dovedností. Nepověsíme Vás sice za karabinu na vysoká lana, abyste se naučili hlasitěji prezentovat, i když jistý účinek by to možná také mělo, ale jdeme na to od lesa.

To, co se CHCETE naučit, si vyzkoušíte nejprve při hře v týmu. Tam přichází na řadu ZÁŽITEK, který Vám pomůže k uvolnění, soustředění se a aktivnímu zapojení do hry mimo jiné i díky emocím, které ke každému klání patří.

A pak? Zjistíte, že to, co se chcete učit, jste právě během hry dělali úplně mimochodem. A pokud Vám to nešlo tak, jak byste si přáli, je tu ještě další kolo hry, kde máte možnost zlepšit se, porazit soupeře, nebo si splnit jakýkoli jiný cíl, který si dáte. Co pro to musíte udělat? Začít mluvit, vyjednávat, používat mimiku, stát se lídrem atd. Během fáze práce s lektorem si svůj přehled doplníte o funkční tipy a principy, které je možné využívat a nakonec si to, co Vás právě pálí, vyzkoušíte přímo v terénu.

Doufám, že jsem obhájila hru a zážitek jako oprávněnou součást naší mise. Jediné, co Vám k němu nemůžeme dát, je ten ČAS, ten musíte dát Vy nám, nebo spíš sobě.

Pokud se zajímáte o oblast zážitkové pedagogiky a volného času, nemohli jste nenarazit na pojem flow. Často se nepřekládá a používá se jako tolik jiných slov ve své anglické podobě. Nejčastěji se překládá jako „plynutí“, ale to nám o jeho významu zase tolik neřekne. Jednoduše řečeno je to stav zaujetí, pohroužení do činnosti a totální unesení tím, co se děje kolem mě a se mnou. Nutno podotknout, že autor pojmu byl nadšený jachtař a v jachtingu se pojmem „flow“ označuje chvíle, kdy se loď zvedne z vody, tím se zvýší její rychlost a loď citlivě reaguje na řízení, stačí však malá chyba a loď se ponoří zpět do vody a okamžik souznění je pryč. Tak je to i s naším vžíváním se do aktivit ať už se jedná například o tanec, hru, intelektuální činnost a tento fenomén je zkoumán i ve finančním světě.

Koncept flow se začal propracovávat v 60. letech, kdy se jeho autor v disertační práci zabýval umělci a zjistil, že jsou schopni zaujatě pracovat bez ohledu na čas nebo vidinu zisku. Rozšířil výzkum i na další oblasti lidského zájmu a sledoval, jak lidé charakterizují činnost, u které se cítí „povzneseni“. Výsledky publikoval v knize Boredom and Anxiety (1975). Zajímavé je, že při takových činnostech si vyrábíme spoustu energie, kterou můžeme spotřebovat na činnost samotnou, nebo ji využít ještě nějak jinak pro další aktivity.

Pro fyziky mezi námi přikládám ještě definici prožitkové energie: Dimenze aktivity je v souladu s polaritou vzrušení-uklidnění a ukazuje na kinetickou energii obsaženou v prožitku, na dynamiku a proměnlivost v čase, která je nutná při interakci s objektem.

Potřeba míry prožitku je velice individuální, neboť je daná geneticky. To znamená, že ne každý touží lézt po skalách a skákat z mostů, i když by mu to stěží někdo jiný uvěřil. Vědci změřili tzv. Sensation Seeking Scale a zjistili, že u sportovců je o poznání vyšší, což souvisí, zjednodušeně řečeno, s návykem na endorfiny, které nám při sportu zaplavují tělo, a my ten pocit chceme zažívat znovu a znovu. Ale zatím co někoho uspokojí 15 km běh kolem přehrady, někdo jiný potřebuje zdolat skalní stěnu v Arizoně.

Někdy je pro mě osobně obrovským zážitkem zastavit se ráno při cestě na vlak a dívat se, jak vypadá nebe. Nevadí, že jsem ještě před minutou pospíchala, za tu chvilku nadšení to stojí. Bohužel jde ten pocit, který to ve mně vyvolá, jen těžko předat někomu dalšímu. Jak by to bylo snadné, kdyby šlo prožitek zkrátka dovyprávět a ten druhý by měl pocit, že to prožil také. Pokud jsme oba už něco takového zažili, může se ten druhý alespoň domnívat, že ví, co mám na mysli, ale ztotožnit to nelze.

Myslíme to dobře, když chceme někomu udělat radost koupeným zážitkem, vytrhnout ho z všední reality a posunout mu hranice obzorů, ale to nestačí. Kupujeme si poukazy na zážitkové dárky, abychom nemuseli zažívat radost z toho, když na nějaký dárek přijdeme sami po urputném přemítání a bloumání po obchodech.