Your address will show here +12 34 56 78

Letošní léto jsem strávila necelý měsíc v zahraničí. V kontextu pracovních stáží, Erasmu a jiných dlouhodobých pobytů v cizích zemích je to zanedbatelný čas. Ale stačil mi k tomu, abych si uvědomila, proč to vlastně dělám. Proč vycházím ze své komfortní zóny, překračuji administrativní překážky, přerušuji v Praze rozdělané projekty a jezdím někam jinam, kde budu zase jednou sama za sebe.

Read MoreContinue Reading
0

Na chvíli se zastavte. Protáhněte se a uvolněte své tělo. Soustřeďte se na dech, vnímejte myšlenky, které k vám přijdou nebo o vás jen tak lehce zavadí, ale nehodnoťte je. Poslouchejte, co se kolem vás děje. Vnímejte, jak se cítíte. Buďte všímaví. A jestli chcete vědět, jaká byla letošní mindfulness konference MindfulnessCON 2018, čtěte dál.

Read MoreContinue Reading
0

Z posledních článků působí koncept svobodného učení zcela idylicky. Podle Graye jsou děti vyrůstající v podobném prostředí celoživotně schopné se samy vzdělávat, kdykoli potřebují. Učení nevnímají jako nutnost, ale jako hru. Často ani nevědí, že se učí. Umí si sami vyhledat informace, říci si o radu. Kromě toho z nich vyrůstají údajně sebevědomí lidé, kteří vědí, co chtějí a umí se podle toho zařídit. Nevěří bezhlavě každému názoru, umí kriticky přemýšlet, asertivně argumentovat.

Read MoreContinue Reading
0

V Sudbury Valley má každý žák bez ohledu na věk stejný hlas, jako všichni dospělí (učitelé stejně jako údržbáři, kuchaři, uklízečky…). Škola nezasahuje do aktivit studentů. Nikdo nikomu neříká, kdy se má naučit číst nebo počítat. Studenti se mohou celý den věnovat, čemukoliv chtějí. Mají k dispozici prostor, vybavení i čas. Učení je pouze vedlejším účinkem svobodného hraní a prozkoumávání.

Read MoreContinue Reading
0

Jak jsme zmínili v minulém článku, hra je podle Petera Graye zcela klíčový nástroj pro bezstarostné učení. Děti se od malička vzdělávají motoricky, jazykově, vědecky i sociálně a morálně. Především sledováním okolí a napodobováním vzorů. Aniž by jim kdokoli cokoli vnucoval, natož je trestal nebo pozitivně motivoval. Vše se odehrává zcela přirozeně v rámci hry.

Read MoreContinue Reading
0

Učíme se celý život. Teoreticky se vzděláváme úplně od počátku až do konce života. Proto se občas hodí, připomenout si chvíle, kdy to všechno začalo. Kam sahají kořeny našeho vzdělání? Jak nás to ovlivnilo? A co s tím má společného hra? V nové sérii článků inspirovaných knihou Svoboda učení se zaměříme na způsoby učení. Jakým směrem se má naše vzdělávání ubírat? A jak vybrat tu nejlepší formu pro naše děti?

Read MoreContinue Reading
0

Jak si hrají děti a jak dospělí? V současnosti se setkávám s přístupy obou generací. Myslím, že se z nich můžeme mnoho naučit. Rozhodla jsem se s vámi proto podělit o své postřehy.

 

1: V místnosti jsou do půlkruhu uspořádané lavičky a maličké židličky. Děti se ve dvojicích hemží před sedátky, pošťuchují se a obsazují volná místa. Před nimi stojí kuchyňka, plyšové potraviny, já a prázdné křeslo. Až se děti posadí, budeme společně vyhlížet skřítka.

 

2: Na zemi v baru leží raněná dívka v bezvědomí. Její kamarádka jí hystericky nadává s nožem v ruce. Obě pořezané, krvácí. Všichni několik vteřin tupě zíráme, než se nám podaří zorientovat. Vrhám se k dívce v bezvědomí. V rychlosti vymýšlím, jak figurantce zaškrtit ránu. 

 

Spojují mě obě situace. Ani nevím, která z nich je vlastně větší adrenalin. Jestli dvě třídy zvědavých čtyřletých dětí nebo účast na školení Mise HERo. Ve školkách pracuji na zdravotně sociálních programech. V Misi HERo na gamifikovaných školeních pro firmy. Nikdy nevím, jaké překvapení mě čeká. Každý den je jiný. Ať už u tabule stojí plyšový skřítek nebo lektor Jiří Bréda, pokaždé totiž tvoří příběh účastníci.  

 

Zažila jsem obě polohy. Maličkou židličku pod sebou na interaktivním divadýlku ve školce i lektorskou pozici s prezentací za zády. Ani jednoho jsem se zatím nenabažila. Právě naopak. S každým dalším školením mám touhu zažít to napětí znovu. Sledovat, jak jsme plní očekávání, jak zapomínáme na své pozice v práci i v životě a necháváme se pohltit příběhem.  


Fascinuje mě to odhodlání malých i velkých se zlepšovat, ta touha dojít k cíli. Jak děti navrhují, čím bychom mohli skřítka nakrmit. Jak vymýšlí své „proč“. Pozoruji manažery velkých firem zachraňující bytosti z hořícího domu na stole. V krizových situacích se nejlépe poznávají. Líbí se mi, že můžeme na chvíli zapomenout, kým jsme, a vidět se z jiné perspektivy. 


Nemusí proto každý den opravdu hořet, abychom se stali hasiči. Jde o to, umět si hrát. Hra totiž neznamená se flákat. Můžeme být úplně stejně efektivní v práci i ve škole, aniž bychom se nudili. Když pozoruji děti při hře, rozvzpomínám se, jaké to bylo. Zkouším to znovu sama se sebou. Věřím, že v práci mohu být ráda. A že když přinesu míč, půjdete si se mnou házet.

0

Každý den jsme svědky různých situací. Často se nás ani přímo netýkají. Přesto čelíme vlastnímu rozhodnutí, zda zasáhnout. Zda udělat krok do nekomfortní zóny a vyjádřit souhlas či nesouhlas, nabídnout pomoc, komunikovat s cizinci, objevovat neznámé atd. V hlavě se nám zpravidla odehrává, zda se situace obejde bez našeho zásahu, jaká pro a jaká proti náš čin přináší, zda by to měl udělat někdo jiný… Všechny tyto a mnoho dalších myšlenek jsou již psychology popsány. Já se ale dnes chci soustředit na svou vlastní nedávnou příhodu.

Read MoreContinue Reading
0

Mezi hlavní reálné výstupy knihy patří i Program deseti kroků, jak odolat nežádoucím vlivům. Jedná se o 10 bodů, které by měly vést ke zdůraznění pozitivních a k eliminaci negativních stránek našeho života. Desatero by se dalo velmi stručně předat, ale ještě lepší bude, když si z něj něco sami na sobě vyzkoušíte. 😉

Read MoreContinue Reading
0